Proč není nikdy pozdě?

  • Prarodiče
  • 4 minuty čtení
  • 26. 2. 2015
  • Tým Plus Pro Vás
  • Nepřešlapujme v zákulisí osudu! Je jedno, jdeme-li za rok do penze, anebo za sebou máme padesátku a před sebou rozvod, či změnu zaměstnání. Na čáře života stojíme každý den, protože hned příští minutu nám může něco nového začít.

    {containers“:[{„id“:1,“type“:“container100″,“params“:{},“shapes“:{„first“:[{„id“:2,“type“:“shapeOldArticle“,“params“:{„html“:“

    Právě tohle je nejdůležitější pochopit, když se odhodláváme v životě něco změnit. Někdy nám trvá dost dlouho, než pochopíme, že kormidlo našeho života nabírá špatný směr. Na startovní čáře se ale můžeme ocitnout kdykoli, tedy i v době, kdy se už víc a víc blížíme k penzijnímu věku. Už vás taky napadlo, že je pořád ještě brzy – brzy na všechno? Z jakého důvodu občas děláme vše pro to, aby naše bilance ztrát a nálezů byla poněkud nevyvážená? Je to proto, že jsme v našich očekáváních trochu pošetilí? Anebo bláhoví? Jedno je jisté. Pro radostnější dny, které nás dovedou do stáří, musíme mít hlavně dobře zvolenou taktiku. Necháte se inspirovat několika známými osobnostmi?

    Arnošt Lustig: „Člověk by měl být spokojený se svým údělem, protože jakmile není, přestupuje ze stanice smíření do stanice nespokojenosti a mrzutosti. Člověk by měl vždycky umět přijmout sám sebe, nikdo jiný se v jeho kůži nenachází…“ míní spisovatel Arnošt Lustig. Je mu už několik let přes osmdesát, nedávno se popral s rakovinou a na to, jak se udržet fit, má jedinečný recept: „Se svým mládím se přece můžeme potkávat každý den. Se svou tváří ne, ale něco jiného je duše. Duše je jako hrníček s kaší, která se v něm den co den znovu navařuje. Kaše nám bublá pod rukama a při jejím vaření využíváme zkušeností, které máme z dřívějška. Snažím se, abych nikdy nedělal žádnou chybu dvakrát…“

    Hana Hegerová: „Asi jsem v životě nenašla všechno, co jsem chtěla. Ale naučila jsem se být šťastná. Dokážu se povznést nad lidskou nenávist, blbost, závist. Netrápím se zbytečnostmi “ tvrdí zpěvačka Hana Hegerová. Kdysi četla citát, který je nyní jejím krédem: Jak pták k letu člověk je ke štěstí stvořen. Nepotřebuje si dávat nesmyslná předsevzetí, nedává si nesmyslné otázky, věří svému krédu. „A také věřím tomu, že z každé špatné zkušenosti získáme poučení, které směřuje k naději. Díky tomuhle poznání sním víc s nohama na zemi…“

    Tomáš Töpfer:
    „Kdysi jsem od jednoho automobilového závodníka slyšel, jak je báječné jezdit rychle. Ale na pokraj nebezpečí mohou jezdit jen mladí kluci, kteří se nebojí. Ve chvíli, kdy se závodník začíná bát a začne cítit odpovědnost za svůj život, končí jeho kariéra,“ vysvětluje Tomáš Töpfer, vynikající herec, ředitel Divadla Na Fidlovačce, senátor. Je na tom prý teď podobně jako ten závodník. „Herectví i ředitelování beru vážně, Senát beru vážně, ale čím dál víc tohle všechno pro mne znamená nepřekonatelnou odpovědnost. Svou současnou situaci bych mohl přirovnat třeba k okamžiku, když někdo použije záchrannou brzdu v rychlíku. Také neočekává, že se vlak zastaví na místě. Ještě musí nějakým úsekem projet, než se zastaví úplně. Člověk, jak stárne, by měl být především dostatečně ohleduplný, trochu méně ješitný a sobecký, aby uměl štafetový kolík na poslední chvíli předat někomu, kdo má dostatek ambicí, schopností a je o deset patnáct let mladší…“

    Jiřina Bohdalová: „Proč hned chtít zažívat obrovské radosti, jsem stavěná pro malé radosti,“ vysvětluje Jiřina Bohdalová. „Hlavně ty nám přece naplňují život. Klidně mi stačí, když se mi podaří pobýt s vnuky, dobře uklidit byt, krásně posekat trávník na chalupě, potkávat se tam s přáteli. Už dávno vím, že v životě je potřeba umět se radovat z maličkostí… A jakmile se stane něco velice krásného a náhodou bych se chtěla hodně radovat, sama sebe trošičku vždycky stáhnu a přikážu si – moc se neraduj, za rohem něco čeká!“

    Simona Stašová: Na závěr Formanova filmu Přelet nad kukaččím hnízdem se velký Indián snaží vyrvat z dlaždic v umývárně komplex kohoutků, ze kterých teče voda. Je jasné, že lidskou silou se to podařit nemůže. Skupinka bláznů se na něj dívá s otevřenou pusou, až mu jeden poklepe na rameno a řekne – to nejde! Indián se na něj se smutkem obrátí: „Já vím, že to nejde, ale aspoň jsem se pokusil…“ Tuto historku herečka Simona Stašová nemá ráda bezdůvodně. Umíte to – vždycky se alespoň pokusit – když se zrovna s někým hádáte, nevěříte si v práci, leze vám na nervy to, jak vypadáte, atd. atd. atd.!?

    „}}]}}],“layout“:“article“}“

    Tým Plus Pro Vás
    Tým Plus Pro Vás
    S radostí až do mobilů